Proč je potřebné vydat knihu ke sto letům existence Dětského domova v Čeladné

Letos tomu bude přesně sto let od doby, kdy byl v Čeladné zřízen dnešní Dětský domov. Domov je slovo, které nemá konkrétní místo. Je to symbol lidství, v němž je mnohým dobře.

(Z úvodního textu publikace Našly své místo na slunci - Dětský domov Čeladná 1919–2019)

Učitel Jan Krainich (1870–1932) byl mimo jiné místopředsedou České zemské ústředny pro péči o mládež slezskou v Opavě, a proto se podílel v roce 1919 na založení Dětského domova s ozdravovnou v Čeladné. Šlo o jedno z prvních zařízení svého druhu u nás po první světové válce, které nepřetržitě, pochopitelně v jiné podobě, pracuje dodnes. Tehdy šlo o sirotčinec, zřízený z bývalého hotelu Smrk v Čeladné pro děti z okresu slezsko-ostravského. O deset let později v něm bylo postaráno o více než 500 dětí. Dnes zde žije trvale téměř padesát dětí v příjemném a rodinném prostředí, kterého se jim v jejich rodinách nedostalo. Leč původní myšlenka Jana Krainicha, dát dětem domov, ta zůstala.

Z úvodu plánované publikace:

Samozřejmě, že sebelepší zákon nemůže nahradit dětem domov. Tedy to, co v tomto pojetí slova smyslu za domov považujeme. Nesporně zde existuje naprosto nezastupitelná úloha těch, kteří se rozhodli vzít si na svá bedra péči o děti, kterým se nedostalo láskyplné rodinné péče a cíleně vytvářeného ovzduší smysluplného života. Takových lidí není především nikdy dost, jejich práce nebývá mnohdy společensky oceňována tak, jak by bylo žádoucí, a navíc je nekonečná. Vypravíte do úspěšného života mnohé z těch, které byly odkázány na dobročinnost a pochopení, leč za nimi přicházejí další, které také touží po laskavém slově a citlivém zacházení, protože jim nejde pouze o teplo, jídlo a ošacení.

V tomto směru je práce všech pracovníků dětských domovů a podobných zařízení naprosto nedoceněná, jakkoli je velice úctyhodná. Jestliže si v tomto roce připomínáme sto let obdivuhodné práce mnoha generací pedagogů, vychovatelů, sociálních a provozních pracovníků Dětského domova v Čeladné, není to zdaleka z důvodů onoho jubilea, byť ono samo je velice silným morálním imperativem pro nás všechny.

Příběh první:

Stal jsem se úspěšným projektantem

Vladimíra Tobiáše odložila maminka hned po narození v roce 1932. O dva roky později se dostal do Dětského domova v Čeladné, prožil zde své dětství až do roku 1945 a dodnes považuje Čeladnou za svoji rodnou obec. Později vystudoval průmyslovou školu stavební v Hradci Králové, poté pracoval jako úspěšný projektant a dnes žije v Mariánských Horách. Do Čeladné jezdí a vypráví v Dětském domově o tom, jak zde „odložené děti“ žily.

Příběh druhý:

V Čeladné jsem se znovu naučil česky. A padesát dva let poté jsem dělal starostu v Lidicích

Václav Zelenka se narodil 9. září 1938 v Lidicích. Tatínek Václav byl zastřelen spolu s dalšími lidickými muži u zdi Horákova statku, maminka Žofie jako jedna z mála lidických žen přežila věznění v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Sotva čtyřletý chlapec světlých vlasů a modrých očí byl určen k poněmčení. Nejprve žil v dětském domově v Puschkau, v němž zcela zapomněl mluvit česky. Nakonec byl v únoru 1945 přidělen rodině Wagnerových v Drážďanech s tím, že se jedná o oboustranného německého sirotka. Zvrat nastal shodou okolností prvního května 1947. Vrchní inspektor Josef Ondráček z repatriační komise československého ministerstva vnitra ho nakonec našel. Vědělo se, že má na prsou tři jizvy z dětského onemocnění, což jeho maminka udala jako poznávací znamení pro pátrání po synovi, o němž tušila, že žije. Václav Zelenka vypráví:

„Byl jsem příliš malý. Tátu si vůbec nepamatuji. Pro můj dětský mozek bylo třeba nepochopitelné, když mi po mém návratu máma řekla, že se půjdeme podívat za tátou – a odvedla mě na holou pláň, kde stávaly Lidice. V podstatě mě odvedla ke hrobu. Vůbec jsem nechápal, kde ten táta je. Stejně tak jsem tápal, když mi vrchní inspektor z repatriační komise vysvětloval, že se máma vrátila z koncentračního tábora a je bez přístřeší. Představoval jsem si, že snad bydlí někde pod stanem. Prostě pro devítiletého kluka to všechno byly neuvěřitelné představy. Ale vím, že se mi během pobytu v Německu zdál dost často sen. V něm jsem viděl nějakou ženu v šatech. Nepřikládal jsem tomu žádný význam, protože v noci se vám zdá leccos. Když jsem potom ty šaty popsal mámě, řekla mi, že takové opravdu měla. Nejdřív jsem měl problém v komunikaci s mámou – já neuměl ani slovo česky a ona německy. Pak ale všechny lidické děti včetně matek poslali na rekreaci do Dětského domova v Čeladné v Beskydech. Tam s námi byla i děvčata Šťulíkova z Ležáků a ostatní české děti. Od svého příjezdu jsem se během tří měsíců naučil česky. Pomohlo mi to i ve škole – původně mě chtěli dát do první třídy, přestože mi už bylo devět let. Když jsem ale po prázdninách uměl česky, dali mě rovnou do druhé a po Vánocích do třetí.“

Václav Zelenka, který se vrátil jako poslední lidické dítě v roce 1947, ukončil měšťanskou školu v Buštěhradě, vystudoval elektrotechnickou průmyslovku v Praze a do důchodu pracoval na ruzyňském letišti v dnešním Řízení letového provozu. Dne 18. října 1999 byl zvolen starostou Lidic a tuto funkci zastával až do roku 2006. V době jeho starostování se podařilo dobudovat Památník Lidice.

Příběh třetí:

Na mé promoci byli všichni – tety, vychovatelé i paní ředitelka

V roce 2013 promovala na Vysoké škole finanční a státní v Praze Markéta Macurová. Na snímku z promoce jsou s ní její „rodiče“: vychovatelky, vychovatelé a paní ředitelka. Později vystudovala další vysokou školu. Svůj „pokojíček“ měla v Čeladné až do roku 2016.

Příběh čtvrtý a pátý:

Chceme studovat, pokud to půjde

Šestnáctiletá Anna Diková je v domově od 11. 11. 2009. Jsou zde s ní i sourozenci Hana a Petra. Ona sama absolvovala základní školu ve Pstruží a končí se základním vzděláváním na ZŠ ve Frýdlantu nad Ostravicí. Chtěla by absolvovat učební obor kuchař-číšník a případně studovat i dále. Šestnáctiletý Petr Eltner je v Dětském domově od roku 2011 i se svými sourozenci Petrem, Radkou a Karolínou. I on absolvoval školu ve Pstruží, končí nyní na ZŠ ve Frýdlantu nad Ostravicí. Chtěl by se vyučit programátorem NC strojů, má v oblibě práci s PC. Anna i Petr mají dobré známky a chtějí případně studovat dále i po vyučení. Jsou vzorem svým mladším sourozencům. Petr dojel v loňském roce v MTB závodě CREAM BIKE v Čeladné z 240 závodníků na 34 místě. Letos si šetří na vlastní kolo.

Žádost a prosba o příspěvek na vydání knihy

Publikace Našly své místo na slunci má připomenout 100. výročí vzniku a činnosti Dětského domova v Čeladné. Vydá ji Okrašlovací spolek Rozhledna se sídlem v Čeladné 42. Pokud jde o náklady na vydání, všechny práce s tím spojené provede vydavatel a nakladatel zcela zdarma.

Předmětem žádosti o podporu jsou pouze náklady na tisk publikace. Ta nebude prodejná, bude určena veřejnosti a dalším zájemcům zcela zdarma. Náklady na tisk jsou odhadnuty předběžně ana 90 000 Kč. Pokud se rozhodnete vydání publikace podpořit, je zcela na Vašem laskavém uvážení, jakou částkou.

Číslo účtu: 186 745 03 59/ 0800. VS 92019

Děkujeme předem za pochopení a pomoc.

Petr Andrle, místopředseda Okrašlovacího spolku Rozhledna